sobota 24. ledna 2009

Naděje, šok a čekání na zázrak


Občas vídáme v televizním zpravodajství až neuvěřitelně titěrné děťátko s hadičkami a přístroji v pozadí a slyšíme komentář o moderní medicíně, jež z nedonošeného drobečka vypiplá miminko. Aktuálně dobrá zpráva pro veřejnost je však pro konkrétní rodiče ani ne kilogramového dítěte začátkem příběhu s nejasným koncem. Zejména slyší-li od lékařů: "Čeká vás běh na dlouhou trať. Musíte být trpěliví, zázraky se dějí." Nikdo totiž nemůže vědět, jestli takové dítě bude normálně chodit, mluvit, vidět a myslet. Před rodiči vyvstanou týdny, měsíce a roky obav i nejistoty.


Mluvil jsem se třemi maminkami předčasně narozených dětí. I když prohlašovaly, že neříkají nic, co není pravda, obávaly se nelibosti některých lékařů, kteří si přečtou text. Proto chtěly zůstat v anonymitě. Posléze si to však Karolína Šůlová a Erika Smrtová rozmyslely. Třetí maminka je nenásledovala, a tak v článku vystupuje jako paní Lenka.


DOHNALI MĚ K TOMU



Žádné tuzemské dítě s porodní váhou pod tisíc gramů nemělo ještě v roce 1985 šanci přežít. Dnes se jich jen v pražském Ústavu pro matku a dítě rodí s takovou a


Karolína chodila v těhotenství do práce a při prohlídkách bylo vše v pořádku. Ve 26. týdnu jí však náhle naměřili vysoký tlak a ultrazvukem zjistili, že dítě je příliš malé. Placenta funguje ze třetiny, plod je nedostatečně vyživovaný, zněl závěr. "Při hospitalizaci jsem dostávala infúze, po nichž mi bylo špatně. V tomhle stavu mě postupně navštívilo šest lékařů, kterým jsem podepsala dokumenty, že jsem obeznámena s tím, co se odehrává. Odmítala jsem totiž předčasný porod chirurgickou cestou a doufala, že se funkce placenty zlepší."


Jeden lékař navrhoval císařský řez jako jediný způsob záchrany dítěte a zabránění komplikací u matky, zatímco druhý radil počkat, protože i když je dítě malé, má intenzívní ozvy. Všichni zdůrazňovali, že situace nemá dobré řešení. Leč po několika dnech dohadování a čekání přišla do služby rázná lékařka.


Momentálně je v České republice sto dvacet porodnic a v nich dvanáct perinatologických center vybavených špičkovou technikou

"Po kapačce mi bylo opět zle, tlak nešel dolů, a tak začala vykřikovat, že musí zasáhnout, můj život je ohrožen a ona si mě nevezme na svědomí. Mě to vyděsilo, že jsem řekla: "Tak jo, ať už to mám za sebou." Těžko někdo posoudí, zda to bylo dobré, či špatné rozhodnutí. Ale vím jistě, že mě k němu dohnali. Problém je, že se rozhodujete ve velkém stresu a v prostředí, které funguje jako dobře namazaný stroj. Se všemi klady i zápory."


Dítě narozené ve 26. týdnu vážilo 690 gramů a v inkubátoru prožilo téměř čtyři měsíce. Maminku propustili z nemocnice dříve, takže za svým potomkem dojížděla dvakrát denně. Nyní má miminko tři týdny doma, říká, že péče o ně je hodně náročná, a stále se obává o jeho budoucnost.


PŘÍRODA SI PORADÍ


Paní Erika měla rizikové těhotenství již od sedmého týdne. Na otázku, proč se jí dvojčata narodila předčasně, ve 24. týdnu, nedostala od lékařů odpověď.



Malý Matouš vyžadoval po opuštění inkubátoru velmi naléhavě stálý kontakt s maminkou, jako by si v její náruči zpětně vybíral „ukradený“ čas

"Mám vlastní vysvětlení. Za prvé to mohla způsobit nějaká infekce. Druhým důvodem mohlo být zavedení dvou vajíček při umělém oplodnění. S obavami jsem se ptala lékařky v centru asistované reprodukce, jestli nemám příliš drobnou postavu na to, abych byla schopná donosit dvojčátka. Odpověděla, že příroda si poradí a děti se přizpůsobí možnostem matky. Přesvědčila mě, že více vajíček zvyšuje pravděpodobnost početí. Navíc pojišťovna hradí jen tři pokusy. Po předčasném porodu jsem si říkala, že takovéhle přizpůsobení miminek není zrovna optimální. V cizině je trend dávat jen jedno vajíčko s tím, že pojišťovna hradí více pokusů. S přihlédnutím k nákladům na vypiplání předčasně narozených dětí z umělých oplodnění to vyjde mnohem levněji."

Děti s porodní váhou 690 a 670 gramů strávily v porodnici čtyři a půl měsíce, nyní jsou již skoro rok doma, a přestože se jim daří velmi dobře, péče o ně není vůbec snadná.


ŠESTITÝDENNÍ BOJ


Paní Lenka chodila bez potíží do zaměstnání. Čtyři dny po prohlídce u gynekologa, kdy bylo vše v pořádku, ji však o víkendu rozbolelo břicho, a tak jela s partnerem do nemocnice. "Myslela jsem, že dostanu léky a pojedeme domů, ale lékař mi řekl: "Musíte na sál! Je to pokračující porod. Jak dlouho máte stahy?" Ale já vůbec netušila, že jsou to stahy. Prý šlo o vteřiny."


Tomášek přišel na svět ve 26. až 27. týdnu těhotenství a vážil 960 gramů. Nikdo z lékařů neřekl rodičům, proč byl porod předčasný, ale oni usoudili, že zřejmě kvůli nějaké infekci. Lenka ležela na pokoji s ostatními maminkami, kterým nosili děti na kojení, což pokaždé obrečela, protože její syn byl na JIRP (jednotka intenzívní a resuscitační péče), kde bojoval o život. Teprve po šesti týdnech ji lékaři "uklidnili" tvrzením, že boj vyhrál a jeho stav je stabilizovaný - v inkubátoru strávil pět měsíců a prodělal čtyři operace.

Nyní je Tomášovi dva a půl roku, leze po čtyřech, snaží si sednout i kleknout, ale nechodí ani nemluví.


KŘIVDA OSUDU


Tady líčení příběhů přerušme a řekněme si, v čem tkví obtíže předčasně narozených dětí. Stručně řečeno: především je to nedostatečná funkce nevyvinutých plic i srdce, což ohrožuje vývoj i fungování mozku, dále vznikají problémy ve střevním traktu a také hrozí postižení zraku.



Tomášek ve dvou a půl roce nechodí ani nemluví. Brejličky s jednou dioptrií má vlastně jen na korekci šilhání. Při hraní vyžaduje stálou péči rodičů.

Proto děti na JIRP dýchají pomocí intubační trubice, dostávají umělou výživu, stimulační léky a antibiotika zabraňující možnému onemocnění při snížené imunitě organismu.

Maminky tohle znepokojeně sledují, a protože většinou nemají medicínské vzdělání a jsou dramatickou situací zaskočeny, nevědí, co si mají myslet, neumějí se lékařů ptát. Mnohdy i z obav, že uslyší neradostnou informaci. Logicky se tak utápějí v pesimismu. Porod - pro jiné krásnou chvíli v životě - prožívají jako náhlou křivdu osudu, jež přináší netušené těžkosti a komplikace.


PRVNÍ TÝDNY


Jak se maminky smiřovaly s nečekanou situací a co prožívaly v prvních dnech a týdnech?

Karolína: "U nás naštěstí nenastalo krvácení do mozku, ale dítě nemělo vyvinuté plíce, takže mu pořád dodávali kyslík. Mělo problémy s tolerancí jídla, dostávalo antibiotika, kortikoidy. "Důležité je, jak děti vypadají ve dvou letech. Není důležitý nynější stav, ale vývoj," tvrdí lékaři. Směrují vás k nějakému řešení, ale konečná odpovědnost je vlastně na vás, oni se o dítě starat napořád nebudou. Dítě může být později normální, ale taky nemusí. To je věčná nejistota. Musím ale říct, že se lékaři i sestry chovali velmi vstřícně. Když se z mého uzlíčku s hadicemi pomalu stalo miminko, zjevně vítalo mé každodenní návštěvy, protože se nudilo a potřebovalo společnost. Takže ve mně sílila naděje, že to může být dobré."

Skoro čtyři měsíce se denně pohybovala v trojúhelníku: práce (kde přece jen přišla na jiné myšlenky) - porodnice - domov. Noc co noc odstřikovala každé tři hodiny mateřské mléko s vírou, že to imunitě potomka prospěje. Jinak ji trápily obavy z toho, že až dítě přiveze domů, bude v péči o ně náhle odkázána sama na sebe a svého partnera.

Erika: "Dvojčata po narození chvíli dýchala sama, což bylo důležité, byť je pak intubovali, takže na dodatkovém kyslíku zůstala přes tři měsíce. Během prvních dnů nám lékaři nechtěli říci žádné prognózy, omezovali se jen na hodnocení aktuálního stavu. Každé dítě prý zvládá konkrétní situace jinak. To, co se teď může zdát dobré, za pár minut nemusí být pravda. Lékaře jsme zasypávali nejrůznějšími dotazy, a i když jsme se ne vždy dozvěděli, co jsme chtěli slyšet, doufali jsme, že vědí, co dělají. Protože nám před porodem řekli, že chlapečci mají sedmdesátiprocentní šanci přežít, první měsíc jsme se báli, že nevydrží ani jeden. Pak už se zdálo, že přežijí, nicméně i po dvou měsících jsem se obávala toho, že si domů odvezu dva mrzáčky. V duchu jsem se stále ptala: Budu doktory blahořečit, nebo proklínat?"



Primář Zbyněk Straňák: „Upozorňujeme rodiče, že s dítětem stráví víceméně rok ve zdravotnických zařízeních. Je otázka, jak dalece tyhle informace vnímají …“

Lenka: "Řekli mi, že takové dítě může mít problémy se srdcem, krvácením do mozku, s očima, dýcháním i se střívky. Všechny tyhle komplikace nás také během šesti až sedmi týdnů potkaly. Tomáškovi operovali srdíčko, protože léky nezabraly, navíc mu po nich selhaly ledviny. Pak hrozila perforace střívek, takže mu nejdříve museli udělat vývod ven na bříško a o pár měsíců později střívko znovu zanořovali. Po operaci došlo k zanícení kůže okolo vývodu, způsobovanému šťávami ze střev. Dva týdny jsem proto seděla vedle inkubátoru a gázou osušovala bříško. Chirurgové se totiž obávali infekce."

Lenčin partner a otec dítěte dodává: "Když jsme se na řadu věcí ptali, lékaři toho moc neřekli. Chápali jsme to tak, že nechtějí dávat naději, která by se nemusela vyplnit. Musím přiznat, že nejdříve jsem je skoro nenáviděl, i když vím, že to zní strašně, za to, jak jejich um a technika dokážou zachránit dítě v tak špatném zdravotním stavu - ale dneska už to neplatí, protože Tomášek je šikovný kluk a bojovník."


NELEHKÁ REALITA


Karolína má Matouše tři týdny doma. Dělá jí radost, i když neklidně spí a často pláče. Má oslabené plíce, takže zhruba dvakrát denně musí dostat dávku léků podobně jako astmatici. Je potřeba ho stále sledovat a chránit před infekcí. Karolínu pořád trápí výčitky, že celou situaci zavinila.

"Nejhorší je, když vidíte, jak dítě všechny ty zákroky bolí, že je taková živá laboratoř. Pyšníme se enormně nízkou novorozeneckou úmrtností, ale cena za to je mnohdy velmi vysoká. Stále slyšíte, že věda dokáže zázraky, ale namítnete-li, že to tak nemusí být, jste za nepřístojného pesimistu."



U novorozenců nízké váhy se kvůli častým komplikacím zažívacího traktu provádí také RTG vyšetření

Dvojčata paní Eriky ve čtrnácti měsících ještě nechodí, teprve lezou, ale daří se jim dobře. "Pobyt doma po příjezdu z porodnice byl velmi náročný. Najednou byl člověk ze všeho vystrašený. Opatřili jsme si monitory dechu, dvakrát zazněl alarm, a i když šlo asi o poruchu, v té chvíli jsem byla zralá na Bohnice. Těsně před propuštěním z nemocnice jednomu z kluků dvakrát operovali kýlu. Po ztrátě krve byl anemický. Navíc neměl sílu pít, posléze pil s velkými obtížemi a nikdo nevěděl proč. Až po třech měsících se zjistilo, že problém je v koordinaci polykání a sání. Během dlouhodobé intubace jazyk totiž nevykonával obvyklý pohyb. Tři měsíce bylo každé krmení velké trauma jak pro dítě, tak pro každého, kdo ho krmil. Dnes máme složitou situaci hlavně v tom, že náš obvodní pediatr nemá zkušenost s nedonošenými dětmi, bojí se cokoliv naordinovat a posílá nás se vším za specialisty. Důležité ale je, že obě děti vidí a nemají neurologické problémy. Dokud nebudou chodit, budeme v péči rehabilitačního oddělení porodnice. Kvůli nálezu na ledvinách docházíme i na urologii."


Na rentgenovém snímku plic u nedonošených novorozenců je dobře patrná trubička umělé plicní ventilace.

Rodiče dva a půl roku starého Tomáška jsou nepochybně v nejsložitější situaci. "Pořád ještě netušíme, jaký bude jeho vývoj a jak to všechno dopadne. U těchto dětí probíhá vývoj skokově, dlouho nic, a když si začínáte zoufat, najednou jste třeba i malým pokrokem překvapeni. Tomáškovi trvalo skoro rok, než zvedl hlavičku. Co některé dítě udělá za dva měsíce, k tomu se dopracoval za víc než rok. To vás psychicky zase nakopne. Pak ovšem uvidíme půlroční dítě, které umí to, o čem se nám ani nesní, a to je pak krušné. Syn se dlouho plazil jen po břiše a rukama odstrkával, než začal lézt po čtyřech. Dočetli jsme se, že pokud tohle dokáže, bude později chodit. Dnes ale slyšíme: Možná ano, možná ne. Měl i problémy s očima, ale metodou kryopexe mu oční nervy přimrazili na sítnici. Vidí, ale musíme chodit na kontroly. Dosud nemluví, vydává jen zvuky, ale je vidět, že by chtěl. O tom, že mu diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu, jsme se dočetli až v jeho lékařské zprávě. Zapomněli nám to říct, nebo nás nechtěli děsit? Protože nám Tomášek dost věcí rozumí, doufáme, že výrazné mentální postižení nenastalo. Když mu řekneme, ať oběhne stůl, po čtyřech leze kolem. Měl by třikrát denně cvičit, ale pojišťovna proplácí pouze dvě cvičení týdně. Další je na rodičích, kteří však nejsou hned patřičně zruční. Máme tedy strach, abychom cvičením dítěti neublížili. A jsou tu i další problémy. Ortopéd řekne: botičky ano. Rehabilitační lékař: ne! Neurolog navrhuje, ať skončíme s Vojtovou metodou, jiný odborník naopak radí pokračovat. A rozhodnutí je na nás, laicích - ano, slýcháme o podobně vývojově opožděných dětech, co později vystudovaly střední školu. To jsou ovšem ty šťastné příběhy, které se publikují, ale pak jsou ty horší, špatně končící, o nichž se nemluví a nepíše."


JAKÉ BUDE POKRAČOVÁNÍ?


Doc. MUDr. Zbyněk Straňák, CSc., primář pediatrie Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí (rozhovor s ním o problematice předčasně narozených dětí je na str. 43), vyslechl ode mne příběhy tří maminek a stručně je komentoval.

"Jestliže je placenta nefunkční, vzniká složitá situace. V děloze máme diagnostické možnosti omezené a terapeutické nulové. A tak hrozí, že by dítě v nefunkční placentě odumřelo. Společnost si myslí, že medicína je všemocná, ale ona není. Maminka si v tomhle případě dělá zbytečně výčitky, že byla k porodu donucena.

Pokud další maminky mluví o infekci jako o příčině předčasného porodu, je těžké vysvětlit, proč se to stává jen některým. Stručně řečeno, pochva je kolonizována bakteriální flórou, za normálních podmínek neškodnou, ale ta u některé ženy napadá plodové obaly a placentu, což vede k nástupu předčasné děložní aktivity. Kdo přijde na to, jak tomu zabránit, bude kandidátem na Nobelovu cenu.

K příběhu maminky dvojčat lze říci, že o souvislosti mezi vícečetným porodem a umělým oplodněním se dlouhodobě ví. A i když je v zahraničí trend transferovat pouze jedno vajíčko, u nás na to není zákonná norma. Navíc jsou centra asistované reprodukce hodnocena podle úspěšnosti cyklů. Také počet pokusů o otěhotnění, jež hradí pojišťovna, je omezený. Odborné společnosti prosazují model, který vede k porodu jednoho plodu a je pro rodiče finančně únosný. U nás v ústavu se transferuje jedno embryo. S tím, že pediatr posílá maminku dvojčat při sebemenších potížích na odborná vyšetření, se často setkáváme. To je opravdu problém.

Rodiče Tomáška tvrdí, že se o jeho mozkové obrně dočetli až ve zprávě a lékaři jim to neoznámili. Možná to řekli, ale rodiče mohli být ve fázi odmítání informací. Těžko říci. Jinak se ovšem o této diagnóze uvažuje až kolem šestého měsíce dítěte, dříve není zjistitelná. Jestliže syn ve dvou a půl roce nechodí, k tomu mohu říci, že znám děti, které začaly chodit v pěti. Otázky, zda Vojtovu metodu ano, či ne, nebo boty nosit, nebo nenosit, nejsou snadné. Tady budou bohužel vždy dva názory."


Jak budou pokračovat tři uvedené příběhy? Skončí mezi těmi šedesáti šťastnými případy ze sta, kdy předčasně narozené děti zvládnou onen běh na dlouhou trať bez trvalých následků? Na tuhle otázku dnes nikdo nezná odpověď.



ROK STRÁVÍTE VE ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍCH


Rozhovor s neonatologem Zbyňkem Straňákem


Setkáváte se s názorem, že kvůli perinatologickým centrům roste počet později dlouhodobých pacientů, odkázaných na cizí pomoc, případně ústavní péči?


Setkávám, ale je třeba říci, že intenzívní péče není specifickým problémem pouze našeho oboru. Na JIP a ARO pro dospělé je úspěšnost mnohem nižší než u nás. Neonatologie z takového srovnání vychází jednoznačně nejlépe. A to jak medicínsky, z hlediska úspěšnosti, tak ekonomicky. Péče u nás je výrazně levnější než například pozdější péče pediatrická. Byť náklady na přežití nedonošeného dítěte o váze nižší než tisíc gramů představují v průměru milión korun.


Do roku 1994 se u nás zachraňovaly předčasně narozené děti od 28. týdne těhotenství. Poté byl za hranici považován 24. týden. Letos koncem dubna se však v médiích objevily informace, že ji čeští lékaři posunou na 25. týden. Jak tomu lze rozumět? Neuvědomila si snad medicína, že překročila pomyslnou etickou hranici, protože nebezpečí vážného postižení těchto dětí je značné?


Výbory odborných společností, neonatologické a gynekologickoporodnické, zvažují doporučení neresuscitovat děti ve dvacátém čtvrtém týdnu života a méně, jež se narodí bez známek života. Od pětadvacátého týdne pak poskytovat všem novorozencům úplnou resuscitační péči. Tato skutečnost rozhodně neznamená, že se posunuje hranice viability čili schopnosti dítěte žít a vyvíjet se. Prognóza u extrémně nezralých novorozenců je ve srovnání s jinými obory minimálně srovnatelná, proto nelze hovořit o překračování etické hranice péče.


Jaké údaje o úspěšnosti neonatologů vykazují statistiky u dětí narozených ve 24. až 27. týdnu a vážících méně než tisíc gramů?


Mortalita čili úmrtnost se pohybuje pod dvaceti pěti procenty. Postižení dětí, které přežijí, bývá kolem dvaceti procent. Pro názornost: ze stovky nedonošených dětí jich přežije sedmdesát pět, přičemž patnáct z nich je celoživotně postižených. Celkově tedy máme z té stovky šedesát zdravých dětí. To je nejrizikovější skupina. U dětí o váze tisíc až patnáct set gramů je úmrtnost pět až patnáct procent a pravděpodobnost dlouhodobého postižení do pěti procent.


Co je pravdy na tom, že u předčasně narozených dětí s váhou pod tisíc gramů by je lékaři při prudkém zhoršení stavu od přístrojů odpojili?


Přežívá-li dítě jen na přístrojích a jeho stav nasvědčuje tomu, že by mělo celoživotní těžké a nezvratné postižení, zvažuje se pokračování resuscitační péče. Je to však vždy rozhodnutí týmové, společně s rodiči. Existují parametry, například při progresívním krvácení do mozku nejzávažnějšího stupně, kdy by bylo dítě těžce poškozeno.


Vyskytují se rodiče, kteří si nepřejí, abyste jejich předčasně a se zdravotními problémy narozené dítě zachraňovali?


Bývá jich kolem deseti procent. Pokud to jde, vysvětlujeme rodičům, že nehrozí rizikové faktory pro těžké postižení jejich dětí. Před hodinou mi zrovna přišel poděkovat jeden takový tatínek za to, že rodina má dnes zdravé dítě.


Někteří tatínkové se prý chovají až agresívně. Je proto obtížné komunikovat s rodiči? Nestává se, že jim informace tak říkajíc dávkujete?


Muži mívají racionální přístup, potřebují úkoly a domnívají se, že když je splní, bude vše vyřešeno. Ale tak jednoduché to není a v tom je potíž. Matky zase nejdříve obviňují sebe, odmítají problém a mají velký strach. Tenhle přístup se však postupně mění. My rodiče upozorňujeme na to, že první rok stráví s dítětem víceméně ve zdravotnických zařízeních. Je však otázka, jak dalece tyhle informace vnímají, protože je prvotně vytěsňují. Přesto komunikace probíhá nadstandardně, a to zpravidla již před porodem, kdy chtějí znát šance miminka. Někdy je těžké jim říci třikrát za den, že se nic nemění. Od začátku od nás vědí, že změny k lepšímu probíhají v týdnech, zatímco změny k horšímu v minutách. Proto jim nesdělujeme negativní informace, nejsou-li jednoznačně potvrzené. Třeba drobné krvácení do mozku, za předpokladu zhojení do druhého dne, jim mnohdy neoznámíme. Monitorujeme řadu věcí, ale stav dítěte hodnotíme pro rodiče převážně jako stabilizovaný, dobrý či vážný, a pouze dojde-li k nějakému zhoršení, pak jako kritický. Lékaři jsou však často žádáni o odpovědi na otázky, na které neexistuje v tu chvíli jednoznačná odpověď. Navíc v situaci, jež nebyla způsobena jejich vinou, ale je logickým výsledkem průběhu onemocnění.


VYHLÍDKY PŘEDČASNĚ NAROZENÝCH

Podle týdnu těhotenství ve chvíli porodu lze rozdělit nedonošené děti do několika skupin.

24.-28. týden: extrémní nezralost, šance na přežití kolem 70 procent, s vývojovými odchylkami se bude potýkat 40 procent.

28.-32. týden: těžce nezralé děti, přežívá asi 90 procent, 15 procent mívá lehký i závažný handicap.

32.-34. týden: dobrá prognóza, odchylky od vývoje čili opoždění se objevují asi u pěti procent.

Po 34. týdnu: bez větší újmy na zdraví by měly přežít všechny, prognóza je dobrá.

U všech skupin je důležitým faktorem váha a kondice dítěte.

Počty novorozenců v České republice pod 1000 gramů:

1997: 320, 1998: 337, 1999: 346

2000: 327, 2001: 334, 2002: 348, 2003: 390.

U těchto dětí se dětská mozková obrna vyskytovala u 10 až 25 procent, poruchy zraku u osmi až 15 procent.


Zdroj: Reflex 22/2007

2 komentáře:

  1. Před rokem se mi narodila holčička s hmotností 910g ve 28.týdnu. Jsem ráda, že jsem na tenhle článek nenarazila dřív, protože bych se asi zbláznila!!! Maminky, kterým se narodilo předčasně miminko, vůbec takhle nemůžete smýšlet. Já mám "normální" holčičku, v roce skoro chodí sama, povídá si, hraje si, leze, brouká, směje se!!!! Sama ze své zkušenosti mohu říci, že jsem vždy myslela pozitivně, čím budete silnější Vy, tím bude silné i to malé nedonošeňátko..... Sílu všem maminkám, ale i tatínkům!

    OdpovědětVymazat
  2. MĚ SE NARODIL SYN V ROCE79 VE 33TÝDNU S VÁHOU 1,8 KG ,BOHUŽEL MYSLÍ NORMÁLNĚ I KDYŽ NECHODIL DO ŠKOLY PROTOŽE DŘÍVE SE AUTOMATICKY BEZ VYŠETŘENÍ DÍTĚ ZBAVILO ŠKOLNÍ DOCHÁZKY.SYN JE NECHODÍCÍ SE STÁLOU CELODENNÍ PÉČÍ,ALE JSEM RÁDA ŽE HO MÁM ,OBOHATILO TO MŮJ ŽIVOT A NIKDY SE HO NEVZDÁM

    OdpovědětVymazat