Vojtova metoda může rozplakat dítě i maminku

Když dítě u cvičení Vojtovy metody brečí, tak se některé maminky rovněž rozpláčou a začnou váhat, jestli to trápení má význam...

Odpovědi rodičů, které s dětmi tuto rehabilitaci už absolvovaly, jsou stejné jako odpovědi terapeutů. Smysl to má! Hlavně vydržte a na řeči okolí nedejte.

Stávající situace. Dorazíte s doposud spokojeným, dobře prospívajícím miminem do poradny a čekáte, že vás paní doktorka jako vždy pochválí a zase rychle zmizíte domů. A ono prásk ho. Paní doktorka při kontrole najednou vidí trochu něco jiného, zvážní a zasype vás dotazy. „Otáčí Anetka hlavičku vždycky jen k jedné straně? Překuluje se Aleš nalevo i napravo? Líbí se mu v poloze na bříšku? Všimla jste si, maminko, že má Alžbětka zádíčka moc prohnutá a zaklání hlavičku?“ A než se vzpamatujete, držíte v ruce doporučení na rehabilitaci a v hlavě ujištění, že cvičením lehce všechno zvládnete. Samozřejmě, že byste za své dítě cedila krev. A tak se pod vedením terapeutky naučíte správné hmaty ke cvičení. Jenomže miminu se tahle společná „zábava“ výrazně nelíbí. Bulí a bulí a pak bulíte i vy a hlavou vám běží otázky.

1. otázka:
Proč pláče? Bolí to?

„Je to k zbláznění, Kubíček pláče a naříká a já pomalu přestávám věřit, že mu to pomůže,“ stěžuje si devětadvacetiletá Lucie, máma tříměsíčního miminka. Čtyřiatřicetiletá Markéta má zase pochybnosti, zda ji její malá Barborka ještě bude mít ráda, když jejich společné cvičení čtyřikrát denně doslova prořve.

„Tlak, který na určitý bod na tělíčku dítěte maminka v takovém případě vyvíjí, je mnohem menší, než když mimčo chytne pod ručičkami okolo hrudníčku a chce je zvednout. Tehdy musí své ruce sevřít mnohem pevněji, aby dítě udržela,“ vysvětluje dětská rehabilitační specialistka Drahoslava Tichá z pražského Proseku a vzápětí dodává: „Děti reagují pláčem spíš na to, že je v tu chvíli nutíte k něčemu, co je do určité míry omezuje. Co je nebaví. Co je nové a nepříjemné. O bolest jako takovou určitě nejde. Tlak se vede přesně daným směrem podle potřeby vyvolat konkrétní svalovou, tedy pohybovou reakci – zapojit do práce svalíky, které dosud spaly a lenivěly.“

Dobrá rada: „Já vždycky maminkám doporučuji, aby se na věc dívaly pozitivně. Sobě i děťátku při cvičení stále s úsměvem opakovaly, že je to pro dobro. Že až docvičí, dokáže spoustu nových věcí. I když kojenec nechápe význam slov, vycítí maminčinu sounáležitost a její klidný hlas a úsměv mu pomohou,“ dodává terapeutka.

2. otázka:
Proč musíme cvičit?

„Vždyť náš Štěpán nemá žádné zdravotní problémy, jenom se zatím otáčí jen na levou stranu. A kvůli tomu musíme chodit na rehabilitaci. Není to spíš teď nějaká móda – cvičit s každým miminem ,vojtovku‘?“ ptá se, stejně jako spousta dalších maminek, Adéla.

Není to módní výstřelek, ale velký posun v používání této metody. Vedle toho, že se tradičně využívá u dětí i dospělých s vážným zdravotním postižením, jako je např. dětská mozková obrna (kdy se cvičí mnohem intenzivněji), úspěšně pomáhá i v oblasti prevence. „V prvním roce dítěte je třeba hlídat, aby byl pohybový vývoj přirozený, aby jednotlivé dovednosti na sebe logicky navazovaly. I když je každé dítě jiné, mělo by zhruba v období každých tří měsíců zvládnout určité pohyby. Na jednom dvou týdnech zpoždění samozřejmě nesejde, ale větší odchylky už něco signalizují. Stejně jako špatně vedený pohyb. Využitím reflexní terapie podle principů profesora Vojty je možné zabránit špatným pohybovým návykům nebo opoždění jak v tělesném, tak i duševním vývoji. Oba spolu totiž souvisejí. Když se děťátko neotočí na bříško, a nevidí svět kolem sebe z této perspektivy, nezískává další impulzy ke svému rozvíjení,“ zdůrazňuje Drahoslava Tichá.

Dobrá rada: Že není něco v pořádku a některé svaly zahálejí, zjistíte například podle faldíčků na zadní straně nožiček. Správně by rýhy v pokožce měly být na obou nožkách zhruba stejné a na stejném místě.

3. Otázka:
Proč musí nejdřív lézt?

„Už mi taky tečou nervy. Zvlášť když do mě manžel a tchyně pořád hučí, ať toho trápení naší malé nechám. Že my jako děti jsme taky nic takového necvičili a žijeme. Že Karel nelezl, ale rovnou si stoupal, a jaký je z něj chlap!“ zoufá si pro změnu devětadvacetiletá maminka Martina. I když je to těžké, nevyžádané, ale hlavně laické rady „zasloužilých matek“ si vůbec nepřipouštějte k srdci.

Když jsou totiž pohyby dítěte jednostranné nebo se některé fáze vývoje přeskočí nebo uspěchají, sklidíte větší škodu, než že se tchyně a jiní radílkové urazí. Svalové řetězce dítěte se totiž nerozvinou, jak by měly. Dítě se instinktivně naučí používat náhradní a špatné pohybové postupy. Jenže se stavbou těla na špatných základech je to podobné jako se vším. Nemůže být dobrá. Proto je třeba zachytit rýsující se problémy včas. „Při lezení, tedy při pohybu na čtyřech se vytváří a upevňuje správná svalová souhra mezi břišními, zádovými a dalšími svaly,“ bere si opět slovo fyzioterapeutka Tichá. „Pokud ji dítě vynechá, pomocí náhradních pohybů se sice postaví, ale v dalších letech je vidět, že postoj je jakoby zhroucený, tělo se naklání k jedné straně, záda jsou moc prohnutá, bříško příliš vypoulené atd.“

Dobrá rada: Na zcela hladké podlaze, jako je třeba tzv. plovoucí, nemá dítě šanci se při lezení pevně opřít o kolínka, a tak se často jen plazí a marné pokusy brzy vzdá. Pomáhá našít na kolínka dupaček zdrsňující nášivky, třeba ze starých protiskluzových ponožtiček. Nebo si poříďte velkou barevnou podložku z tvrzené pěny, která poskytne dostatečně hrubý podklad pro lezení. Navíc tepelně izoluje.

Na reptaly nehleďte...
Slzičky utřete, a pokud někomu v okolí vadí, jak se dítě při cvičení projevuje, cvičte, když jste s ním sama. Tím nejlepším argumentem proto, abyste vydržela, je přece zdravý vývoj vašeho miminka. A pokud to někomu nestačí, pak se onoho „reptala“ zeptejte, zda ho bolí záda. Vtip je totiž ten, že problémy s páteří, které se obvykle ukáží už v pubertě (skoliózy, lordózy atd.), ale bolestivě se ozývají kolem třicítky, se začínají tvořit právě v prvním roce života.

VOJTOVA METODA

Princip diagnostické metody profesora Vojty vychází ze spontánního pohybového projevu dítěte, reflexů a polohových testů, tedy pohybových reakcí na změny polohy. Terapie je založena na možnosti ovlivnit řízení pohybu v centrální nervové soustavě, a vyvolat správnou svalovou souhru - pohybové vzorce, které máme vrozené, ale které se samy z různých důvodů neaktivují. K tomu se využívá dráždění určitých bodů na těle. Profesor Vojta svoji metodu vypracoval v 50. letech minulého století, ale pro nevstřícnost tehdejšího zdejšího režimu ji nemohl uplatnit při léčbě pacientů s pohybovými poruchami. Proto svou práci dále rozvíjel v Německu. Dnes jeho poznatky pomáhají i u nás, a to nejen pacientům s těžkými poruchami hybnosti, ale i jako podpůrné cvičení při lehčích pohybových odchylkách a jako prevence zdravého vývoje dětí.

Autor: Drahoslava Tichá - fyzioterapeutka, zdroj: Betynka 5/2008

Příběh: Moje děti mě naučily bojovat

Vždycky jsem byla optimistka a všechny zkoušky, které mi život uštědřil, jsem brala jako lekci k posílení, svěřuje se maminka Martina, které se děti narodily v 5. měsíci těhotenství.

Na děti jsme s manželem čekali velmi dlouho. Příroda se k nám bohužel nezachovala příliš vřele, a tak jsme se po letech bezvýsledného snažení svěřili do péče vědy lékařské. Stálo nás to hodně fyzických i psychických sil, o penězích a bolesti nemluvě. Kolik nadějných očekávání jsme v sobě po každém zákroku nosili, kolik slz jsem prolila, když se nepotvrdily a spadly jako pěna z piva… Už jsem ani nedoufala – a pak se to stalo! Náš velký sen se nám díky lékařské péči přece jen splnil a já jsem skutečně otěhotněla.


Začíná těžká pouť
Byl to ten nejkrásnější pocit v životě. Pan doktor mi vysněné těhotenství nejen potvrdil, ale k mému ohromnému nadšení také oznámil, že nečekám jedno miminko, ani dvě, nýbrž rovnou tři! Byla jsem přešťastná a spolu s manželem jsme se na všechny tři lupínky moc a moc těšili. Jenže rány osudu se s námi bohužel nerozloučily „pouhým“ dlouhým čekáním na těhotenství. Naopak – právě teď začala těžká pouť, jejíž vstupné bylo nespravedlivě vysoké – vyžádalo si zahynutí jednoho embrya. Přestože to byla zdrcující zpráva, nepodlehla jsem depresi ani panickému strachu a rozhodla se bojovat za své dvě naděje, o něž jsem se začala neskutečně bát.


Mateřský instinkt
Listy v kalendáři se pomalu otáčely a já už vstupovala do čtvrtého měsíce dvojnásobného těhotenství. Cítila jsem se velmi dobře, nic mi nebylo. Všechno jsem si vychutnávala, a to doslova, neboť jsem nepoznala například žádné ranní nevolnosti nebo snad citlivost na nějaké pachy. Opravdu všechno bylo prima. Jenže – nic netrvá věčně.


Šok je tady!
Ke konci čtvrtého měsíce mi doktor oznámil, že mě musí zašít, protože se dětičky derou rychle dolů. Žádné obávané důsledky zašití naštěstí nemělo, užívala jsem si dál své těhulkovské dny, jako bych tušila, že jich bude opravdu málo! Snad mi to našeptával můj mateřský instinkt!
S manželem a přáteli jsme seděli v restauraci na slavnostní večeři a v tu chvíli se to stalo. Ucítila jsem, jak je židle pode mnou nepříjemně mokrá. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jen si to představte, všechno bylo tak zmatené! Sebrala jsem poslední síly a vzmohla se na pouhou omluvu, že mi není dobře a na manželovu radu utíkala rychle domů. Voda mi tekla po nohách, hlavu jako v ringu, v němž se tloukl pláč a strach o děti. Doma jsem okamžitě zavolala svému lékaři a jeho verdikt zněl jasně: ihned do nemocnice!


Blázním? Ne, věřím
Manžel byl doma během chvilky, sbalila jsem si tedy nejnutnější věci a jeli jsme. „V porodnici bude líp,“ utěšoval mě můj muž. Jenže ani tam se mi bohužel příliš neulevilo: po přijetí poslali manžela domů a já zůstala na ten velký boj o děti úplně sama. Věděla jsem ale, že nesmím nic vzdávat. Po několika vyšetřeních mě převezli na malý porodní sál, napojili na kapačky a chodili mě neustále kontrolovat.
Plodová voda mi přestala odtékat až ráno. Ani po několika četných vyšetřeních mi ale nebyl nikdo z lékařů schopen říci, jak to s dětmi vlastně vypadá. Až na jednu lékařku. Řekla mi, ať si nedávám žádnou naději, že by děti přežily. „Ale jste ještě mladá, tak můžete mít další.“ Nejprve jsem na ni nevěřícně zírala, ale pak jsem cítila potřebu ukázat, že věřím ve šťastný konec. Věnovala mi pohrdavý pohled, jako bych jí připomínala blázna. A bohužel nejen jí…


Už musí na svět
Po pěti dnech bylo nutné vyvolat porod. Čekali jsme s mužem, který se klepal strachy celý den. Minuty i hodiny se líně překulovaly. A pak to začalo. V takřka bleskové rychlosti se nám narodil syn František. Vážil pouhých 580 gramů a měřil 30 centimetrů. Krásné, maličké, hubené stvořeníčko! Natahovala jsem za ním krk, ve snaze spatřit svou malou myšičku aspoň na chvilku. Nestihla jsem však téměř ani to, sestry s ním hned běžely na Jednotku intenzívní péče. Na pokoji jsme zůstali už jen tři – my dva a naše holčička v bříšku. Bříško mi chodili lékaři neustále kontrolovat a byli znepokojeni, když na ultrazvuku neviděli žádný pohyb. „Monitor taky nic,“ mumlali si tiše, protože ani přístroj jim žádné uspokojivé zvuky nepředvedl. Já však svou malou holčičku cítila, a to bylo nejdůležitější. Mezitím mi přišli oznámit, že mému chlapečkovi dávají 24 hodin na přežití.


Je to bojovník!
Všechny okolo sebe jsem neúnavně ujišťovala, že František je bojovník po mně, a rozhodně nic nevzdá. Spíš jsem potřebovala utišit i sama sebe. „Tedy, ještě jsem se nesetkal s maminkou, která by tak bojovala za své dítě,“ usmál se na mě doktor, jako by nevěděl, že přesně takhle by se přece rvala každá máma… Druhý den jsem v nemocnici platila za vzácný exponát. Po porodu, tedy v šestinedělí, a ještě těhotná! Ten den jsem však rodila podruhé. Přesně o půl páté přišla na svět naše Terezka, holčička s 590 gramy a 31 centimetry. Byla jsem přešťastná, že oba porody mám již za sebou, ale kolotoč strachu, zda novorozeně přežije, se samozřejmě opakoval. Dětičky byly prostě jako myšičky. Byly tak maličké, že musely zůstat v nemocnici, přestože mě už pustili domů. Každý den jsme za nimi jezdili a já jim vozila mlíčko, protože kojit jsem je samozřejmě nemohla.


Doma? Zprvu Panika
Byly to náročné měsíce, ale zvládli jsme je. Když děti přibraly na váze, nastoupila jsem do nemocnice znovu, abych se o ně naučila pečovat. V inkubátoru byly celkem čtyři měsíce a další dva měsíce jsme mohli být všichni spolu na pokoji. Začátek byl pro mě náročný, bála jsem se děti vzít i do ruky, abych jim snad něco neudělala!
Když nás pustili domů, zmocnila se mě panika. Opravdu je v mých silách všechno zvládnout tak, jak se má? Krmila jsem miminka po třech hodinách sušeným mlékem a snažila se věnovat oběma stejně péče, času i citu. Na všechno jsem ale zůstala sama. Manžel nesnášel přebalování a v noci by ho nevzbudil ani výstřel z kanonu. Když si na tu dobu vzpomenu, sama sobě se divím, jak jsem ty náročné měsíce a roky mohla vlastně zvládnout.


Jsem šťastná máma
Jaký kus cesty jsme vlastně společně s myšaty ušli, a vůbec to nebylo jednoduché, někdy mi pěkně skřípaly zuby! Ale především to byly právě naše děti, které toho zvládly nejvíce a které si zaslouží obdiv. Fanoušek měl oboustrannou tříselnou kýlu, měl operované očičko, v němž se mu udělal zelený zákal. Dusil se, protože měl problémy s dýcháním. Museli jej několikrát operovat. Terezka byla operovaná také. Hrozilo jí utržení sítnice a následné oslepnutí...
Nechtěla bych si ale v nejmenším stěžovat. Nikdy jsem ani na vteřinu nelitovala! Jsem opravdu šťastná máma a svoje děti miluji nade vše. Protože právě ony mě naučily bojovat. Dovolte mi ještě poděkovat primáři Straňákovi, doktoru Melichrovi za záchranu života dětí a celému kolektivu intenzivní péče porodnice v Podolí.


Zdroj: Betynka 5/2007