NEDONOŠENÁ MIMINKA

Rozhovor s MUDr. Helenou Budošovou (Slavíkovou)

O rozhovor jsem požádala milou a právem oblíbenou paní doktorku Budošovou z neonatologického oddělení ÚPMD Podolí, která v loňském roce získala ocenění Purpurové srdce a momentálně se těší na svůj první přírůstek do rodiny. Touto cestou bych jí také ráda jménem celého Nedoklubka popřála šťastný průběh těhotenství a zdravé miminko!

1., Ráda bych se Vás zeptala, jak se cítíte v nové roli nastávající maminky? Jistě se nesmírně těšíte na miminko a svou těhotenskou úlohu si vychutnáváte.

Miminko je velice chtěné a všichni se na něj těšíme. Těhotenství si sice užívám, ale rozhodně se, vzhledem k mé aktivní povaze, moc nešetřím. S pořizováním výbavy pro miminko jsem dlouho čekala, člověk se nechce ukvapit. Zatím si však roli maminky úplně nedovedu představit, neznamená to, že pediatr bude dobrým rodičem. Určitě nebudu vědět, co dělat, když bude dítě plakat a spoustu jiných věcí.

2., Jak ovlivnila Vaše práce pohled na své vlastní těhotenství?

Samozřejmě člověk si uvědomuje všechna rizika, oproti svým kamarádkám nezdravotníkům se více bojí, protože ví, co všechno se muže stát. Příkladem jsou třeba ultrazvuková vyšetření, kdy se většina mých známých na vyšetření těší, já samozřejmě taky, ale současně jsem se bála, aby vše bylo v pořádku, aby tam byla srdeční akce. Já jsem vždy spokojená až bezprostředně po vyšetření. Ale určitě těhotenské hormony dobře fungují, protože většinou mám pozitivní myšlenky a možné problémy si až tolik nepřipouštím. No jsme zvědavá, jak mi půjde péče o miminko J

3., Vzhledem k Vašemu ocenění Purpurovým srdcem v loňském roce bych se Vás ráda zeptala, co pro Vás znamená toto ocenění a sympatie rodičů předčasně narozených dětí k Vaší osobě?

Již samotná nominace na ocenění Purpurové srdce mě velmi potěšila, je to milé, když si rodiče vzpomenou. Nicméně toto ocenění neberu jako ocenění jednotlivce, ale zasloužili by si ho všechny sestřičky a lékaři pečující o nedonošené děti, protože všichni fungují jako tým, není to individuální práce. Největším oceněním je, když nás po propuštění rodiče kontaktují a vidíme, že se dítě dobře vyvíjí. To je pak opravdová radost.

4., Když jste se rozhodovala pro cestu v medicíně, kterou se vydáte, proč zvítězila neonatologie?

Už od školy jsem si přála pracovat na pediatrii, proto jsem po ukončení nastoupila do Kolína, kde bylo volné místo. Setkala jsem se s problematikou všech věkových kategorií, ale novorozenci mi byli nejbližší. Postupně jsem začala pracovat na nedonošenéckém JIPu v Podolí a tato specializace mě zaujala. Kromě péče s dětmi je to velmi moderní obor, který jde rychle dopředu, což mě fascinuje.

5., Je rozdíl mezi působením v okresní nemocnici a v pražské ÚPMD zásadní? Jaké rozdíly Vás nejvíce překvapily?

Myslím si, že pro mě práce na obou pracovištích byla stejně přínosná. Po škole jsem pracovala na dětsko-kojeneckém oddělení nemocnice Kolín a tato práce mě velmi obohatila. Práce na superspecializovaném pracovišti mi velmi rozšířila specializaci a naučila novým věcem. Samozřejmě, kromě vysoké odborné úrovně v Podolí, jsem žádné rozdíly nezaznamenala. Na obou pracovištích je skvělý kolektiv odborníků a obě tyto jednotky bez úzké spolupráce nemohou fungovat. Pokud se nedonošené dítě narodí v menší nemocnici, záleží na primárním zajištění v místě porodu. Následuje péče na vyšším pracovišti. A po propuštění často spolupracujeme s okresními nemocnicemi, které přebírají děti do péče po propuštění.

6., Jak vnímáte sama za sebe vývoj v neonatologii za dobu, co v této oblasti působíte?

Neonatologie je mladý a velmi progresivní obor, který se posouvá v péči o nedonošené děti velmi rychle dopředu. Ze své 12 ti leté praxe, z toho8 let v ÚPMD Podolí, si pamatuji na velký posun v péči o nedonošené děti. Jen příkladem, když jsem začínala, většina těžce nedonošených dětí byla na ventilátoru minimálně do váhy 1000g a v současné době se snažíme co nejdříve děti od ventilátoru odpojovat. Další mimořádný posun je ve farmakoterapii nedonošených dětí. Příkladů by bylo samozřejmě mnohem více.

7., Co lékaři probíhá hlavou, když se s miminkem v jeho péči začne dít nežádoucí situace, která vyžaduje jeho zásah?

Bohužel výkyvy zdravotního stavu u nedonošených dětí jsou velmi časté a musíme s těmito změnami počítat. Rodiče také od počátku pravdivě informujeme, že zdravotní stav jejich dětí se může rychle měnit a žádnou jistotu jim slíbit nemůžeme. Pokud dojde ke zhoršení zdraví miminka, tak v danou chvíli se každý z nás maximálně koncentruje na poskytnutí adekvátní a rychlé zdravotní péče, aby došlo ke stabilizaci zdravotního stavu dítěte. Na nějaké citové záležitosti v danou chvíli není místo, lékař se maximálně koncentruje.

8., Jak se dají zvládat rozhovory s rodiči v případě zhoršení stavu miminka či těch nejhorších konců?

Bohužel i pro zdravotníky je těžké sdělovat rodičům nepříznivé informace, ale všichni zastáváme názor, že rodiče musí být pravdivě informováni. Snažíme se být empatičtí, nevadí nám, pokud se rodiče při zhoršení stavu jejich dítěte opakovaně informují a chtějí cokoli vysvětlit. Nemůžeme příliš dávat najevo emoce, i když nás změny zdravotního stavu mrzí. A popravdě někdy si práci nosíme domů a přemýšlíme, jak se dětem daří. Ono to nejde udržet si odstup, pokud jste v každodenním kontaktu s rodiči a o jejich dítě se staráte třeba 2 měsíce.

9., Máte pocit, že jako lékařka na takto emočně náročném oddělení, máte v současné době dostačující prostor pro supervizi a tzv. psychohygienu? Míním tím, zda je dle Vás v našem zdravotnictví tato oblast podchycena.

Již 3. rokem u nás v Podolí máme pro rodiče klinickou psycholožku, která nám pomáhá pracovat s rodiči těžce nedonošených dětí. Jinak s psychohygienou a supervizí se ve zdravotnictví pomalu začíná. Určitě je to pro zdravotníky velkým přínosem a bylo by vhodné rozšíření na více pracovišť a věnovat se supervizi pravidelně.

10., Má pro Vás povzbuzující vliv, pokud vás chodí navštívit odrostlí nedonošenci, které jste zachránili?

Nejen já, ale všichni kolegové a sestřičky máme velkou radost, když nás někdo z rodičů s nedonošeným dítětem navštíví. Jsme opravdu šťastní, když vidíme, že naše práce měla smysl a celá rodina má radost z rostoucího dítěte. Při propuštění těžce nedonošeného nebo původně nemocného novorozence nemůžeme přesně vědět, jakým způsobem bude pokračovat vývoj dítěte, proto jsou tato setkání velmi přínosná a povzbuzující do naší další práce.

11., Jak nahlížíte na působení občanského sdružení Nedoklubko, které se snaží pomáhat rodičům v těžkých chvílích po předčasném porodu a provázet je tímto nelehkým obdobím?

Opět musím poděkovat za všechny kolegy, že Nedoklubko existuje a pomáhá rodičům předčasně narozených dětí. Je to velmi užitečné sdružení, protože jedině ten, kdo prožil obdobnou situaci, ví, co rodič po předčasném porodu zažívá. Dokáže mu tak porozumět a poradit, jak danou situaci lépe zvládat, co očekávat a také poradit, jak se o dítě starat. Také jsem velmi ráda, že v našem zdravotnickém týmu v Podolí máme klinickou psycholožku, která také dokáže pomoci rodičům nedonošených dětí. Myslím si, že je i velmi důležité, že jsou rodiče spolu v kontaktu i po propuštění z nedonošeneckého oddělení a sdělují si další zkušenosti a ev. problémy.

Autor článku: Hana Zemanová

http://www.nedoklubko.cz