Jedenáct inkubátorů a špičkově školený personál jednotky intenzivní
péče tu jsou v pohotovosti čtyřiadvacet hodin denně. Z 2300 až 2500 dětí, které
se ročně narodí v olomoucké Fakultní nemocnici, tvoří osmina předčasné porody, a
ty nejakutnější z nich najdete právě zde.
Cena života? 300 tisíc, nebo milion?
Jak primář oddělení Lumír Kantor, tak i ostatní lékaři či sestry přiznávají,
že někdy jde při porodu doslova o sekundy. Cesta z porodního sálu na jipku je
proto doslova záležitost několika metrů.
„Jsou to ale plamínky života, kolem kterých musíte v tu chvíli našlapovat
doslova na špičkách,“ zamýšlí se Lumír Kantor. Otázka, jakou cenu má život
těchto dětí, je-li vyjádřitelný nejen v pocitech, ale i v penězích, ho ani
nepřekvapí, ani neurazí: „Jako lékař si ji nepokládám a ani na ni nemyslím. Jako
vedoucí pracovník ji asi pominout nemohu. Nedokážu ji však přesně vyjádřit,
nemocnice dostává paušální platby od pojišťoven, nevykazujeme každý jednotlivý
úkon, který vede k záchraně předčasně narozeného dítěte.“ Odhaduje však, že péče
o půlkilogramového novorozence, který se narodí v šestém sedmém měsíci a stráví
v péči lékařů zbylou dobu zbývající do jeho původně plánovaného porodu, se může
podle obtížnosti péče a léčby pohybovat od milionu do milionu a půl. „Jenže
sazby od pojišťoven nebyly deset patnáct let novelizované, takže se to těžko
odhaduje.“
Jen dávka léku s koncentrovaným kofeinem, který podporuje rozvoj činnosti
plic, vyjde na sedm tisíc korun…
Cena lidského života je ohodnotitelná i jinak. Své ceny mají pojišťovny, jiná
hodnocení mají advokáti v soudních sporech. Jaká je ale cena malého lidského
tvora, který přišel na svět dřív, než bylo určeno přírodou? Tuhle otázku si
ostatně asi položí – dříve nebo později – každý, kdo se jednou ocitne uprostřed
místnosti plné inkubátorů, z nichž některé s plným vybavením vyjdou až na tři
miliony korun.
Kdysi se Lumír Kantor zajímal o problematiku náhradních matek, žen, které
donosí dítě pro jinou ženu a po porodu ho odevzdají biologické matce. „S
některými jsem hovořil, ale bylo mi proti srsti vyptávat se, kolik za odnošení
dítěte dostanou. Neoficiálně jsem se dopátral částky asi 300 tisíc korun.“ To je
podle něho také jedno z možných číselných vyjádření ceny dítěte. Podle
amerických studií porovnání počátečních vysokých investic do záchrany dítěte i
péče v následných měsících s tím, co v životě pak zachráněný člověk společnosti
přinese, vychází naprosto jasně ve prospěch záchrany.
Mezi nadšením a beznadějí
Po sedmnácti letech ve funkci primáře Lumír Kantor tvrdí, že nalézt hranici
mezi vyčíslitelnou ekonomickou hodnotou záchrany dítěte a obyčejným lidským
rodičovským pohledem je těžké. „V počátcích je člověk plný nadšení, s
přibývajícím věkem zjistí, že k životu patří i kompromisy, ale také zjistíte, že
i ty mají své hranice.“ Vybavuje si počátky své kariéry, kdy – ještě v jiné
nemocnici – přišly po prvních úspěších, po prvních zachráněných a vypiplaných
dětech, také neúspěchy.
„Když vám během služby zemře dítě nebo dvě, tak si přirozeně kladete otázky
po smyslu takového snažení, máte chuť se na všechno vykašlat. Po letech si však
uvědomíte, že k životu i k této práci patří vše – to příjemné, radostné, i to
smutné.“ Lumír Kantor současně říká, že ale stačí, aby po takovém smutném
okamžiku se přišli pochlubit rodiče s potomkem, kterého na oddělení zachránili a
poslali dál do života, a pochybnosti mizí. „Zvláště když vidíte, že dítě, které
mělo půl kilogramu, je zdravé nebo jen s minimálními problémy.“
Technika bez nadšení lidí neznamená nic
Česká republika patří co do úmrtnosti novorozenců na absolutní světovou
špičku. Lumír Kantor připomíná, že když v 90. letech minulého století začala do
porodnic a novorozeneckých oddělení přicházet nová technika z celého světa, když
už měli lékaři k dispozici mnohem širší spektrum léků, velmi rychle jsme se
dostali v novorozenecké úmrtnosti z již tradičně dobré pozice na absolutní
světovou špičku. „Pro srovnání: V 50. letech dosahovala úmrtnost narozených dětí
v Československu desítek promile. V 90. letech tady u nás v Olomouci už to bylo
kolem deseti promile, nyní jsme na nějakých třech promile.“ Současně však primář
olomouckého oddělení dodává, že podstatný, ne-li hlavní podíl na takovém úspěchu
měli a stále mají lidé. Technika sama ani zázračné léky nic nezmůžou. „Jak jsem
to tehdy pozoroval, lidé byli nažhavení. Sestry a lékaři se začali vzdělávat,
aby mohli dětem pomáhat, museli se naučit ovládat techniku, hledali nové
cesty.“
Místo maminek sestřičky
Moderní technika je dnes v olomouckém neonatologickém centru na každém kroku,
zvláště té v části, která slouží jako jednotka intenzivní péče pro
nejohroženější novorozence. Jestliže se jako hranice přežití uvádí 24. týden,
přibližně šestý měsíc, pohledem do karet dětí, které jsme zde viděli v okamžiku
naší návštěvy, většina cifer hovoří sama za sebe: 24 plus 4 dny, 24 plus 6 dní,
26 atd. Někteří novorozenci přibyli do inkubátorů doslova v posledních dnech a
hodinách. Právě inkubátory se stávají na příští tři měsíce jejich náhradní
dělohou. A personál – v Olomouci je to kromě primáře ještě deset lékařek a
lékařů a asi 65 sestřiček – který zastupuje v počátečním období dětem matky.
Laik si uprostřed inkubátorů, spleti kabelů, monitorů a personálu téměř
neuvědomí, že ačkoli na první pohled vyvolá ve většině lidí malý človíček touhu
po pohlazení a konejšení, jsou matky o úzký kontakt se svým miminkem v tomto
období ochuzeny nebo významně omezeny.
„Snažíme se matkám umožnit přístup, mohou své děti vidět prakticky 24 hodin
denně,“ říká zástupkyně primáře MUDr. Ivana Vránová. Maminky, které jsou z
Olomouce, denně přinášejí mateřské mléko, kterým děti krmíme. Ty ze
vzdálenějších míst kraje nebo ty, které nejsou v lůžkové části společně s
dítětem, mají kontakt méně častý. Přesto tu vládne po většinu dne i noci ticho,
sestry se pohybují téměř neslyšně. Je to opravdu našlapování po špičkách. Na
rozdíl od běžného novorozeneckého oddělení neslyšíte obvyklý křik právě
narozených dětí. Lumír Kantor říká, že stejně jako se stala samozřejmostí
přítomnost otců u porodů, začíná být samozřejmý i pobyt matek s nemocnými dětmi
v nemocnicích (zvyknout si na stálou přítomnost rodičů ve zdravotnickém zařízení
bylo pro nemocniční personál v počátcích nesmírně obtížné); ve světě se objevuje
už i trend, že o děti v inkubátorech na podobných odděleních pečují spolu se
sestrami a lékaři i maminky.
„Množství fyzických kontaktů s dítětem, které přišlo na svět o tři měsíce
dřív, nemůže být takové jako u dítěte, které se narodilo v termínu,“ potvrzuje
primář. V Olomouci bezprostřednímu kontaktu matky s předčasně narozeným potomkem
absolutně nebrání, ale je podle konkrétního stavu dítěte v počátečním období
omezený. Například od 32. týdnu už většinou dětem fungují plíce tak, že se
obejdou bez podpory dýchání. U mladších novorozenců jsou však přístroje většinou
nezbytné. To všechno vyžaduje vysoce citlivý přístup.
Dětem hrají cédéčka
„Zcela však chápu, s jakými pocity matky prožívají období těch několika
měsíců, kdy je jejich fyzický kontakt s dítětem minimální nebo velmi omezený.“
Především začínající sestřičky se musejí po příchodu na oddělení učit, že pokud
některá z maminek nechce v prvním období po předčasném porodu své dítě vidět,
není to tím, že by byla krkavčí matka. Je v tom směsice strachu, poporodního
stresu a obav o život dítěte najednou. Vytvářet si k takové mamince od počátku
pozitivní vztah patří k velké profesionalitě zdejšího personálu.
„Doporučuje se alespoň hlasový kontakt, necháme maminku, tatínka, prarodiče
nebo sourozence pořídit nahrávku jejich hlasů. Třeba vyprávění nebo zpěv, a
dětem v inkubátorech pak tahle cédéčka pouštíme,“ potvrzují sestry na oddělení.
Zvuk hlasů matky a nejbližších vnímá dítě i v děloze, tady si prý zprvu na
nahrávky zvyká, ale postupně je dokonce vyhledává.
Když se díváte na malé lidské tělíčko, které ještě před pár dny nemělo ani
500 gramů, vyvstane vám na mysli, jaká očekávání vyvolávají zdejší lékaři a
personál obklopení nejmodernější technikou, v rodičích, kteří jsou v nečekaně
obtížné situaci.
Diskutují tatínci-technici
„Složitá otázka, která souvisí také s rozvojem internetu,“ připouští nad
jedním z inkubátorů primář Kantor. V 90. letech se prý zázraky nečekaly. V
podvědomí laické a někdy i odborné veřejnosti bylo, že tahle práce nemá moc
velký smysl. „Zachraňujete potraty, zněl jeden z výroků na adresu předčasně
narozených dětí. V současnosti, právě na základě informací získaných z
internetu, očekávají jak rodiče, tak i ostatní lidé, víc, než jsme schopni
nabídnout, přestože úmrtnost je ve srovnání s uvedenými 90. léty třikrát
nižší.“
Podle olomouckého primáře dnešní ženy často trpí, jak on sám říká,
porodofobií. „Na internetu najdou spíše hrůzné zážitky z porodů, normálních i
předčasných, množství informací je spíše stresuje, než uklidňuje.“ Zajímavé prý
ale bývají debaty s tatínky.
„Nejvíc diskutují tatínci-inženýři. Mají pocit, že vše se dá spočítat. Ptají
se, co selhalo. To se v biologii, na rozdíl od techniky, vždy přesně říci nedá.
Tatínci-technici mají pocit, že když se to trochu naddimenzuje podle norem, tak
to z technického pohledu vydrží. Lidská variabilita z hlediska biologie se ale
spočítat a naplánovat nedá, každý jsme jinak zranitelný. Člověk prostě není
technika.“
Sponzoři velcí a malí, všichni jsou vítáni
Bez přispění sponzorů a drobnějších dárců se ani v Olomouci neobejdou, jsou i
pro ně důležitou posilou. Významnou pomocí byla investice, kterou
zprostředkovalo Konto BARIÉRY. „Spolupracovali s námi v oblasti Norských fondů,
všechna perinatologická oddělení v republice včetně našeho dostala inkubátory,
plicní ventilátory a další vybavení v celkové hodnotě asi 26 milionů korun,“
připomíná Lumír Kantor.
Zcela kuriózní, ale bezpochyby přínosný byl sponzorský dar, na jehož začátku
byl telefonát účetního. „Oznámil mi, že mě navštíví pán ten a ten a dá nám
peníze. Pán opravdu přišel a ptal se, co bychom potřebovali. Zkusil jsem být
neskromný a rovnou navrhl inkubátor. Pán jen poznamenal, že mám zavolat účetnímu
a vyřídit to s ním. Upozornil jsem ho, že je to minimálně 650 tisíc korun. Nic
nenamítal. Dozvěděl jsem se, že je to majitel heren. Netvrdím, že nějak zásadně
změnil můj pohled na herny, každopádně však si jeho přístupu velice cením.“
Z úplně jiného šuplíku jsou miniaturní sponzorské příspěvky. Kdysi s nimi
začala starší paní, která nabídla, že by pro novorozence pletla čepičky a
ponožky. Když se rozhlédnete po inkubátorech, většina z dětí je na sobě má. Paní
si nechala poslat rozměry a začala novorozenecké oddělení pravidelně zásobovat.
Když později o její aktivitě napsaly místní noviny, přihlásily se další
pletařky, které dnes už nezásobují jen novorozenecké oddělení ve fakultní
nemocnici. Ročně se spotřebuje padesát šedesát novorozeneckých úpletů.
Novorozenecké oddělení FN
Olomouc
JIP pro novorozence existuje od začátku 70. let 20. století. Tehdy byly
zavedeny nové postupy léčby podpůrným dýcháním a centralizace předčasných porodů
v regionu. V roce 1992 bylo toto oddělení v rámci FN Olomouc vyčleněno jako
samostatné. V roce 1998 získalo statut perinatologického centra Ministerstva
zdravotnictví ČR, v roce 2002 mu bylo uděleno ocenění Baby Friendly Hospital
Best. V roce 2006 získalo ve Stockholmu cenu Practice Award 2006 za přínos
ekologii ve zdravotnictví.
Novorozenecké oddělení má tři základní části: jednotku intenzivní a
resuscitační péče o novorozence s extrémní nezralostí, jednotku
intermediární péče pro léčbu a péči o rizikové novorozence nad 1500
gramů váhy, novorozence s vývojovými vadami slučitelnými se životem a těžkými
chronickými onemocněními a jednotku péče o fyziologické novorozence.
Autor: Pavel Hrabica
Zdroj:
http://www.muzes.cz