pondělí 3. února 2014

Ať žijí kulíšci!

Čekali jsme na Tebe s tatínkem dlouho. Po přirozeném snažení nastal koloběh dvou IVF cyklů a KET, ze kterého vzešli dva krásní sněhuláčci a obrovská radost ze dvou čárek na testu a následně ze dvou bublin na ultrazvuku.

První fotka, ARO

Štědrý den, ARO

S myškou na IMP

Jedeme domů...

Půlroční fotka 19.6.2013 
Když ses narodila, byl to pro nás ten nejšťastnější a zároveň nejsmutnější den. Bráškovi se zachtělo na svět dříve, ale nevěděl, že je ještě maličký a nezvládl to. I ty jsi byla maličká, ale měla jsi štěstí.
Nedokážu si představit, jak Ti bylo, když Tě vytáhli z tepla mé dělohy o 12 týdnů dříve. Malé, 1234g vážící koťátko, měřící 38 cm. V 1. minutě života Tě resuscitovali, zaintubovali a odvezli 50 km daleko od nás. Nemohla jsem Tě vidět, spala jsem a ani tatínkovi Tě neukázali. Nebylo to možné, šlo Ti o život.
Tatínek za Tebou jel hned druhý den, mně o Tobě dával zprávy dětský lékař zdejší nemocnice.
Moje zotavení z císařského řezu šlo pomalu, asi že jsem Tě neměla u sebe jako ostatní maminky v porodnici. Moc jsem se bála zpráv o Tobě. Volali jsme někdy i třikrát denně, abychom věděli, že jsi v pořádku. Mezitím táta jezdil s tou trochou mlíčka, co jsem ze sebe odsávačkou dostala, a vozil mi Tvá videa a fotky. Moc jsem se snažila, abys ho měla, ale stejně (zřejmě vlivem psychiky) teklo jen něco přes dva měsíce.
5. den, byl zrovna Štědrý den, jsem se za Tebou jela i přes velkou bolest jizvy podívat. Museli jsme Ti koupit něco krásného. Vybrala jsem myšku Mathildu s tlukoucím srdcem, aby ses necítila tak sama. Na ARO u Apolináře ve velkém inkubátoru na tak malé tělíčko jsem Tě poprvé viděla. Necítila jsem, že si moje, a zlé myšlenky mi zakazovaly se do tebe zamilovat. Z dečky, do které si byla zabalená do uzlíčku, na mě koukal malý kulíšek a spousta hadiček. Ač zdravotník, byla jsem naprosto v šoku z Tvé velikosti. Slzy se mi draly do očí, ale já si nedovolila plakat, to až v autě.
Po třech hodinách Tě krmili a přebalovali, měřili teplotu, vždy trochu rozsvítili světlo a já Tě viděla nahou. Ručky i nožky potažené svraštělou kůží, hlavička velikosti mandarinky a prstíky jako sirky. A přesto si mě jimi chytila za můj prst, který byl oproti těm Tvým tak obrovský. Když Tě koupali, bylo to ve vaničce pro panenky a jen velmi rychle, abys bez přístroje neměla potíže s dýcháním. Když se s Tebou v pravidelných intervalech hýbalo, bradička se Ti chvěla, jak si neslyšně plakala. Denně jsme se snažili být u Tebe a chovat Tě. Tolik vzácné tři hodiny času s Tebou způsobily, že jsem se do Tebe zamilovala a rozhodla se, že Tě už nikam nepustím. Když si otevřela očka, vyprávěla jsem Ti o všech doma, kteří se na Tebe těší, dokud si neusnula. Dokud jsem za Tebou nebyla schopná jet já, jezdil tatínek. Denně po práci a také on byl první, kdo Tě klokánkoval. Když se vrátil domů, vyprávěl, jak jsi krásná a jak si ho šimrala nožičkou u žeber.
Po měsíci Tě přesunuli na JIP a z něj po týdnu na IMP oddělení, ze kterého se odchází domů. Byla si bojovník, po dvou dnech Tě odintubovali a na JIP už si šla pouze s minimálním přísunem vzduchu a krmená mlékem sondičkou. Zde si byla týden. Sestřičky zkoušely dávat Ti stříkačkou a dudlíkem sát alespoň trochu mlíčka. Snažila ses, ale únava se dostavila rychle.
Na IMP Tě převezli ještě v inkubátoru, ale netrvalo dlouho a dostalas normální postýlku. Na tomto oddělení si už musela hodně dělat sama. Držet si teplotu, papat a hlídat si dýchání. Z Vapothermu se Ti moc nechtělo a jíst pusinkou si nechtěla také. Museli jsme Ti mlíčko nutit, budit Tě a Ty si nám zšedla několikrát denně, jak si nestíhala sát a dýchat. To byly chvíle pro mě velmi těžké a psychicky už jsem se hroutila. Nečekala jsem, že nejméně urgentní oddělení pro mě bude nejtěžší. Ale byly i krásné, když jsme si Tě chovali kdykoliv jsme chtěli a koupali Tě, což se Ti moc líbilo.
Bojovala jsi, já bojovala, táta bojoval a vyhráli jsme cestu domů. Po 69 dnech jsme si Tě odvezli šťastní, ale se strachem, jestli zvládneme být rodiče kulíška Elenky. Snad nám to jde. Je Ti 9 měsíců (6 měsíce korigovaně) a rosteš jak z vody. Každý den děkuji za Tvou přítomnost a nekonečnou odvahu! Jen tak dál beruško naše!


Maminka a tatínek Tereza a Peter, bojovník Elen
Děkuji mnohokrát rodičům za to, že s námi sdíleli svůj příběh i fotografie malé Elenky. Zároveň se tímto omlouvám mamince Terezce za to, že musela na zveřejnění tak dlouho čekat. Věřím, že vyprávění jistě pomůže mnohým rodičům v podobné situaci a celé rodině přeji hlavně hodně zdraví, ať se daří!

Žádné komentáře:

Okomentovat